Jak číst volební průzkumy? Těchto 5 vodítek mějte na paměti

1) Vzorek: Jak může 1000 lidí vypovídat o celé populaci?

Výběr dobrého vzorku pro průzkum se často přirovnává k ochutnávání polévky. Je-li polévka dobře zamíchaná, stačí ochutnat jedinou lžíci z celého hrnce. Pokud ji naopak nepromícháme vůbec, nezjistili bychom doopravdy, jak chutná, ani z celého jednoho talíře. 

Selský rozum nám často napovídá, že nelze věřit průzkumu, ve kterém odpovídala hrstka české populace. Je pravda, že bychom v Česku byli schopni nasbírat nespočet podobně “malých” vzorků, a každý by mohl mít úplně jiný výsledek. Z toho však ještě neplyne, že se výsledkům průzkumů obecně nedá věřit.

Na úrovni České republiky jsme ve skutečnosti schopni zjistit poměrně přesně, co si lidé myslí a koho chtějí volit, už ze vzorku kolem tisícovky lidí. Respondenti, kterých se tážeme, musí být pečlivě vybráni tak, abychom neopomenuli žádnou velkou skupinu. Vzorek je tudíž reprezentativní, což znamená, že je zmenšeninou celé populace: lidé jsou v něm obsaženi ve správných poměrech podle věku, vzdělání, pohlaví, velikosti obce, kraje, příjmu nebo dalších demografických parametrů.

Podstatná není ani tak velikost, jako spíš výběr vzorku. Anketa mezi všemi obyvateli jednoho statisícového města nebo čtenáři některého velkého internetového portálu nebude vypovídat o populaci ani zdaleka tak přesně jako pečlivě vybraný výrazně menší vzorek, do nějž jsou respondenti zařazeni na základě sociodemografických kvót nebo zcela náhodně.

‍

2) Přesnost: Umí průzkumy vyjevit, které strany se přehoupnou přes pětiprocentní hranici?

Novinové titulky nezřídka zmiňují při reportování volebních průzkumů, že ta či ona pětiprocentní strana by se těsně dostala do Sněmovny, nebo by z ní naopak o půl procenta vypadla. Tohle ale dovedou průzkumy signalizovat jen málokdy a nepřímo. I když je vzorek co nejvíce reprezentativní a dostatečně velký, pro určení výsledku strany na desetinky procent to nestačí.

Když výzkumné agentury výsledky průzkumů zveřejňují, uvádějí obvykle také statistickou chybu. Pokud je například podpora strany 25 % se statistickou chybou +/- 3 procentní body, znamená to při běžném intervalu spolehlivosti 95 %, že výsledek dané strany by se v hypotetické situaci, že bychom provedli 100 měření, v 95 případech ze 100 nacházel mezi 22 a 28 procenty. U malých stran kolem tří až šesti procent bývá statistická chyba kolem jednoho procentního bodu. Výsledek 5,5 % tedy může být klidně pod pětiprocentní uzavírací klauzulí, stejně jako bezpečně vysoko nad ní: nemluvě o pětiprocentním riziku, že výsledek strany leží úplně mimo interval vymezený statistickou chybou.

Výsledky předvolebních průzkumů můžou být navíc mírně zkresleny způsobem výběru respondentů a dalšími faktory jedinečnými pro danou agenturu. Proto je musíme chápat spíš orientačně. Víc než procentní body jednotlivých stran nám řekne trend jejich podpory, jak ji ukazuje jedna agentura v průběhu času. Pokud výsledek některé strany konzistentně už několik měsíců klesá či stoupá, může to vypovídat více než jednorázový skok v podpoře, obzvlášť, srovnáváme-li průzkumy dvou různých agentur.

‍

3) Úspěšnost: Proč se poslední průzkum před volbami od skutečných výsledků tak často liší?

Skoro každé volby přinesou nějaké překvapení; téměř nikdy nedopadnou přesně tak, jak všichni očekáváme. A je nasnadě vysvětlení, že volební průzkumy se “zase netrefily”. Tak to být ale vůbec nemusí. Poslední volební model, který v týdnu před volbami vidíme v novinách, může být velmi přesný, a přesto naprosto odlišný od finálních výsledků. A naopak: pokud se volební průzkumy s realitou shodují, neznamená to, že by byly přesnější než jindy.

Je potřeba si uvědomit, že své volební preference docela často měníme a před volbami mnoho z nás nemá jasno. Asi třetina lidí se rozhoduje až v posledním týdnu před volbami. Pár procent voličů si rozhodnutí nechává až do volební místnosti. Průzkumy o nerozhodnutých voličích vědí, volební model ale musí udělat bez nich. A předvolební moratorium zamezuje zveřejňovat průzkumy prováděné v posledních předvolebních dnech. Na prahu voleb tak koukáme na data, která tazatelé od lidí sesbírali nejpozději týden předtím, než do volební místnosti doopravdy zamířili. A týden v nejžhavější fázi kampaně, kdy se konají nejsledovanější předvolební debaty, dovede s preferencemi pořádně zamíchat.

Předvolební průzkumy nejsou predikcí výsledku voleb. Informují jen o tom, jaké jsou názory lidí v době, kdy jsou tázáni. Kdyby agentury dělaly volební modely současně s volbami, pravděpodobně by odchylky byly velmi malé.

‍

4) Kladení otázek: Poškozují průzkumy jednu stranu?

V posledním desetiletí jsme několikrát byli svědky velkého překvapení, když hlasování dopadlo jinak, než vyplývalo z většiny průzkumů veřejného mínění. Příkladem je vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách 2016 nebo referendum o brexitu ve stejném roce.

Odchylky průzkumů od volební reality částečně vysvětlují body zmíněné výše – statistická chyba a nerozhodnutí voliči, případně změna názoru těsně před volbami. Výsledek průzkumu však ovlivňuje i jeho metodologie, a je-li zvolená špatně, může se stát, že průzkum dobře nereflektuje realitu. Výzkumné agentury musí například udělat rozhodnutí, které strany voličům jmenovitě nabídne, a které jsou na vyjmenovávání už příliš malé. Volič pak mnohdy může uvést menší oblíbenou stranu sám, leckdo si na ni ale nevzpomene a místo toho si vybere větší stranu ze seznamu. Když pak výzkumníci opomenou stranu, která není zas tak malá, výsledky tím mohou být zkreslené.

Práci výzkumníkům dále komplikuje například takzvaný fenomén stydlivého voliče. Ten způsobuje, že je-li nějaký kandidát či strana ve většinové společnosti kontroverzní nebo považován za nepřijatelného, jeho voliči se k jeho volbě nechtějí přiznat, jsou-li tázáni. Právě proto jsou například strany krajní pravice typicky v průzkumech slabší než u voleb. Nejvýrazněji tento efekt můžeme sledovat, mluví-li voliči s tazatelem osobně. Dnes se většina předvolebních průzkumů uskutečňuje přes internet, kde “stydlivý volič” s výsledky mává méně.

‍

5) Agentury: Dá se věřit každé z nich?

Jak předchozí body ilustrují, na volebních průzkumech se toho dá mnoho zkazit. Agentury musí dobře zvolit způsob dotazování, vybrat vhodný vzorek, neutrálně pokládat otázky a následně data správně zanalyzovat a případně zjistit, zda nejsou nějakým způsobem zkreslená. Poslední výzvou je pak objektivní interpretace výsledků.

Průzkum veřejného mínění přitom může být mocným nástrojem v jeho ovlivňování. Lidé totiž rádi podporují silné kandidáty, navíc jim průzkumy umožňují rozhodovat se strategicky. Toho jsou si leckteří politici vědomi a agentury jim někdy (není vždy prokazatelné, jestli schválně) hrají do karet. Příkladem může být situace, kdy před prezidentskými volbami v roce 2018 agentura Phoenix Research opakovaně ukazovala zisky neúspěšného kandidáta Mirka Topolánka vysoko nad 10 procent, zatímco všechny ostatní agentury jeho volební zisk mnohem správněji odhadovaly kolem pěti procent. Před parlamentními volbami 2017 pak agentura SANEP očekávala oproti jiným agenturám větší zisky hnutí SPD, přičemž hnutí zaplatilo miliony korun firmě majitele této agentury.

Agentury, které se zavázaly k průzkumům veřejného mínění přistupovat poctivě a naplňovat metodické standardy, v Česku sdružuje organizace SIMAR. Neznamená to samozřejmě, že korektní průzkum nedovedou zrealizovat agentury, které členem SIMAR nejsou, ani že by členství s jistotou zaručovalo kvalitu každého provedeného průzkumu dané agentury. Může však být prvotním vodítkem pro posouzení, nakolik se dá na regulérnost průzkumu spolehnout.

‍