Bez svobody slova nebude: Demokracie

Publikováno dne:

9.11.2020

Tento návod samozřejmě nikde napsaný není, ale dějiny nám říkají, že by nebyl zas tak od věci. Byl použitý nacisty i komunisty. Diktátoři nepoužívají cenzuru a zastrašování pouze z vlastní marnivosti; jejich důvod je ryze praktický. Většina nástup tyranů odmítá a ráda by se vzepřela, ale tito lidé o sobě neví navzájem a mohou být mylně přesvědčení, že jsou ve svém pohledu na věc sami. Je to jako v pohádce Císařovy nové šaty, v níž všichni vidí, že panovník na sobě nic nemá, ale nikdo se neodváží nic říct, protože si myslí, že v tom je sám. Svoboda slova je základní pojistkou demokracie, protože nám dává právo nahlas říct “Císař je nahý!”.

Sociolog Michael Macy ukazuje, že pokud se svoboda slova omezuje, může se stát, že hlasitá a houževnatá část veřejnosti, ochotná zastrašovat ty, jež nesouhlasí, si vynutí svá pravidla a vytvoří spirálu ticha, kde si nikdo nedovolí oponovat ze strachu z potrestání. A nejde jen o trest ze strany státu, ale i o tlaky ze strany společnosti.

Například v 19. století, kdy byla svoboda projevu v demokraciích veskrze uznávána, stále platila společenská norma, že politka je mužská doména a že ženy do ní nemají co mluvit. Ostatně v té době ženy neměly ani právo volit. V takovém nastavení se nemohlo vážně diskutovat o problémech sexuálního zneužívání, znásilňování v manželstvích či práv žen na interupci. To se zlomilo až v druhé polovině století 20. Avšak umlčením ženského hlasu netrpěly pouze ženy, ale celá společnost.

Psycholog Steven Pinker poukazuje na skutečnost, že zapojení žen do veřejné diskuze a do rozhodování bylo jedním ze zásadních důvodů, proč dlouhodobě pozorujeme pokles násilí na celém světě. Muži jsou v průměru agresivnější, více riskují, spíše zareagují na urážky na cti a budou požadovat odplatu. To pak mohlo vést k eskalacím konfliktů a v nejhorším případě i k válkám. Tsutomu Yamaguchi, japonský inženýr, který přežil výbuch jak v Hirošimě, tak v Nagasaki, prohlásil, že “právo vládnout zemím, které mají jaderné zbraně, by měly mít pouze matky, které ještě kojí svoje děti.” Takový pohled je asi přehnaný, ale argument, že feminizace moci vedla k poklesu násilí, je přesvědčivý. A proto by veřejná diskuze měla být svobodně přístupná všem.

Zároveň by ale akcent na napravení minulé nespravedlnosti neměl omezovat projev druhých. To se může dít s dobrým úmyslem, ale může to mít katastrofální následky. V anglickém městě Rotherham v letech 1997 až 2014 operoval organizovaný zločinecký gang. Jeho členové vyhledávali chudé nezletilé dívky, které pak unášeli a sexuálně je zneužívali. Nejmladším z obětí bylo 11 let a odhaduje se, že počet znásilněných byl alespoň 1400. Jak je možné, že to trvalo tak dlouho a že bylo tolik obětí? To si toho nikdo nevšimnul?

Vědělo o tom více lidé, dokonce i sociální pracovníci a policie, ale žádný jednotlivec se neodvážil to říct nahlas, protože onen gang byl pákistánský a lidé se báli, že budou nařčeni z rasismu. Novinář Majid Nawaaz, sám angličan pákinstánského původu a muslim, už dlouhou dobu na Rotherham a na jiná místa, kde se dějí podobné zločiny, upozorňuje a zároveň kritizuje neochotu sdělovacích prostředků o tom psát, protože dle jeho mínění tím paradoxně posilují extrémisty. Ve světě internetu se dnes nic nedokáže zatajit příliš dlouho a ve chvíli, kdy se o zamlčené skutečnosti někdo dozví z jiných zdrojů, může být otřesena jeho důvěra. A to je nebezpečná věc. Protože když člověk neví, komu má věřit, může se stát, že začne věřit lžím a bludům, které se dnes šíří velice rychle. Chceme-li vliv dezinformací oslabit, musíme být připravení říkat nahlas i věci, které jsou nepříjemné a o kterých bychom raději nevěděli.

Příklad Rotherhamu uvadíme, protože je výstižný a zároveň o něm málo lidí ví. Bylo by však chybou si myslet, že tento problém je jednostranný, že to je pouze otázka "šílené politické korektnosti". To by ostatně nebyla pravda. V Česku se dnes hodně mluví o tom, že novináři, kteří píšou články na lidskoprávní témata anebo podporují přijímání uprchlíků, jsou zasypány urážkami na sociálních sítích a lidé jim vyhrožují i smrtí. To je hrozné a podobně jako v předešlých případech to vede k tomu, že se člověk bojí něco napsat, aby tím neohrozil život svůj anebo své rodiny.

Pokud jsou kanály komunikace otevřené, diskuze svobodná, lidé s odlišnými názory se respektují, pak se různé úhly pohledu mohou vyvážit. Chyby se rychleji najdou a vítězí rozumný konsenzus. To je ideální nastavení. Chrání nás chrání nejen před diktaturou, ale také před jinými riziky. Nejde o to vynutit si silou jedinou správnou cestu, jedinou pravdu, ale společně se domluvit, přesvědčovat se a diskutovat o věcech, abychom se co nejvíce vyvarovali omylů, kterých bychom později litovali.

To je ostatně podstatou demokracie. Demokracie nikdy nebyla myšlena jako utopie, která nemá problémů a nedostatků. Naopak je to systém, který si uvědomuje, že utopické vize nefungují, že my lidé, jakkoliv vzdělaní a chytří, sami nestačíme na složitost světa.

Podle filozofa Karla Poppera je to právě předpoklad lidské omylnosti, který stojí u jádra demokracií. Proto máme různé politické strany, které soutěží o naši přízeň, a ne jeden ideový plán. Proto máme svobodu slova, abychom se mohli vzájemně upozorňovat na nedostatky poměrů v naší zemi a měnit věci k lepšímu.

A dobrá zpráva je, že to funguje. Demokratické státy napříč světem v dlouhodobém horizontu prosperují více než státy autoritářské. V žádné demokracii například nikdy nebyl rozsáhlejší hladomor.

Svoboda slova je jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jako taková, jak říká i náš Ústavní soud, se vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky" příznivě přijímané či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti.”

Lingvista Noam Chomsky zdůrazňuje, že pokud by svoboda slova měla chránit jenom názory, které se nám líbí, nestojí za nic. Jak říká: “Goebbels uznával svobodu slova u názorů, které se mu líbily. Stalin to měl stejně. Pokud podporujete svobodu slova, znamená to, že ji podporujete právě pro ty názory, které nenávidíte.”

Demokracie není pouze o právu volit, je to také o možnosti zapojovat se do veřejné diskuze, která demokracii usměrňuje a vytváří. Aby lidé měli pocit, že jsou rovnocennými partnery v demokracii, musí cítit, že jejich hlasy jsou vyslechnuty a brány v potaz. Tohle byla myšlenka demokracie, když vzniklo Československo, a je důležité si ji připomínat.

"Vy jeden každý musíte vždy snést míněné druhého,” řekl Masaryk, “v demokracii je svoboda, volnost. Demokracie, bylo řečeno, znamená diskusi, tj. nesmí se nikomu překážet, kdo má jiné a opačné mínění. Musíte přes rozdíly politické žít kamarádsky. Naučit se respektovat cizí mínění, vyslechnout důvody. Vy se můžete mezi sebou pohádat, ale vždy jako kamarádi, kterým jde o věc.”

A aby to fungovalo, tak svoboda slova nemůže sedět v koutě.