Bez svobody slova nebude: Kritické myšlení

Ve Spojených státech zažívalo kritické myšlení svůj rozmach v osmdesátých a devadesátých letech. V roce 1983 vyšla vládní zpráva Národ v nebezpečí, jejímž závěrem bylo, že skoro 40 % středoškoláků nedokáže vyvodit logické závěry z psaného textu a pouze pětina dokáže přesvědčivě argumentovat. Diagnóza byla jasná: nedostatek kritického myšlení.

Zpráva měla ohromný vliv a nastartovala vlnu kurzů a školení. Do roku 1990 vznikly ve většině států USA organizace zaměřené na vyučování kritického myšlení a učebnice na toto téma se staly bestsellery. Po dvaceti letech velikého snažení se ale nedostavily téměř žádné výsledky. Proč?

Kognitivní psycholog Daniel Willingham píše, že se chybně předpokládá, že kritické myšlení je dovednost, kterou, když se člověk jednou naučí, může používat všude. Takhle to ale není. Schopnost kriticky přemýšlet nad nějakým tématem ohromně závisí na tom, co o tom tématu již víme. Odborníci v jedné oblasti nedokážou kriticky myslet nad problémy z oblasti jiné. A dokonce i profesionální filozofové, jejichž denním chlebem je myšlení, podléhají chybám stejně jako ostatní smrtelníci.

Další důvod je ale prozaičtější. To, že víme, že bychom něco dělat měli, ještě neznamená, že to dělat budeme. Určité poučky jako například “dohledejte si zdroje” anebo “podívejte se na problém z druhé strany” jsou sice obecně platné, ale i ti z nás, kteří o nich vědí, to často nedělají.

Kritické myšlení je pracné a musíme být motivováni k tomu, abychom naši mysl zmobilizovali. Pokud nám někdo předloží nějakou informaci, s kterou již souhlasíme, tak si zdroje často nevyhledáme.

Harvardský psycholog Steven Pinker píše, že v současnosti není největším nepřítelem rozumu neznalost pouček z kurzů kritického myšlení, ale nevraživá politická atmosféra a přílišné moralizování. Morálka nás zaslepuje. Když se cítíme jako rytíři v lesklé zbroji bojující proti zlu, tak nepřemýšlíme kriticky. Se zlem se totiž nevyjednává, a proto zatracujeme cokoliv, co se na první pohled zdá jako podpora zlé protistrany.

Před rokem se například ve Spojených státech ptali lidí, zda by se žáci ve školách měli učit arabské číslice, tedy ty, které normálně používáme. 72 % konzervativců odpovědělo, že ne. Tito lidé zřejmě nevěděli, co arabská číslice jsou, ale i tak byli ochotni zákaz jejich výuky posvětit, protože to konvenovalo s protiarabským sentimentem, který u konzervativců najdeme.

Ti, jež nemají konzervativce v lásce, by se však neměli plácat po zádech. V jiném šetření se výzkumníci ptali, zda by se ve školách měla učit teorie vzniku vesmíru od belgického katolického kněze Georga Lemaitreho. V tomto případě odpovědělo 73 % liberálů, že NE.

Pravděpodně nevěděli, že kněz Lemaitre byl také profesor fyziky a astronomie a že jeho teorie je dnes známa pod jménem teorie velkého třesku. Zde zřejmě zafungovaly liberální předsudky vůči křesťanství.

Nicméně nejde o to ukázat si prstem na skupinu, která je zabedněnější, ale uvědomit si, že jsme všichni omylní a že přehnané moralizování nám zatemňuje rozum. Pokud vás první či druhý příklad překvapil, tak se možná teď trochu ošíváte a pravděpodobně si hned půjdete dohledat, jak to vlastně bylo.

A o tom to je: když se setkáme s něčím, co se nám nelíbí, tak zbystříme, jsme motivováni k tomu, abychom mysleli kriticky a hledali argumenty pro vyvrácení toho, co nabourává naši předem ustanovenou představu.

Pokud chceme více kritického myšlení ve společnosti, musíme budovat kulturu svobodné a názorově pestré diskuze, kde se lidé nebojí mluvit, kde se nebojí spolu nesouhlasit a kde se nebojí chybovat. Jinými slovy, potřebujeme budovat kulturu, kde se daří svobodě slova.

Opakem tohoto ideálu jsou názorové bubliny, kde spolu všichni navenek souhlasí a nikdo si netroufne nic namítnout pro strach, že bude zesměšňován, považován za hlupáka anebo rovnou za zrádce. To je dnes patrné zvláště v diskuzích o důležitých tématech, které vzbuzují emoce, jako migrace, inkluze či klimatická změna.

Tato témata mají morální náboj a místo konstruktivního dialogu plane oheň boje mezi dobrem a zlem. Pokrytci a hlupáci jsou vždycky ti druzí. Nesnažíme se pochopit to, co nám říkají, ale zasypat je urážkami tak, aby si nedovovali promluvit znovu. To však má přesně opačný účinek, protože se nám to vrací jako bumerang a uražení se ve svých názorech ještě více utvrdí a radikalizují, což vede k rozdělování společnosti a neschopnosti bavit se spolu v klidu a rozumně.

Navíc to mnohé z nás od diskuze úplně odradí, což už teď můžeme pozorovat na Západě. Kupříkladu v již zmíněných Spojených státech 62 % lidí odpovídá, že kvůli nepřátelské atmosféře nevyslovují své názory nahlas, aby náhodou někoho neurazili, a bezmála třetina odpovídá, že to dělá kvůli strachu, že budou vyhozeni z práce.

U nás to asi není tak hrozné, ale vzpomeňme na případ mluvčího Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který skončil kvůli tomu, že napsal, že ženy v rouškách vypadají jako perské princezny.

Jednotlivé případy se vždy dají nějak odvysvětlit, ale zároveň bychom neměli opomíjet, jaký účinek to má na naši kulturu. V krajním případě to může vést k tomu, že se spousta přestane úplně zajímat a nebude se chtít zapojovat do diskuze. A čím méně lidé diskutují, tím více pak přejímají názory automaticky a nemyslí sami za sebe.

Filozof John Stuart Mill mluví o tom, že svoboda slova není ohrožována pouze rukou zákona, ale také společenskou atmosférou, a dodává, že v atmosféře nepřátelství a útlaku nikdy nevznikne myšlenkově čilý národ.

“Kde panuje tichá dohoda, že se o názorech nesmí polemizovat, kde skončila diskuze o nejdůležitějších otázkách, tam nemůžeme očekávat všeobecnou duševní čilost.” “Svoboda myšlení a slova není potřebná pouze k tomu, aby vznikli velcí myslitelé. Je nutná naopak proto, aby průměrný člověk dosáhl té nejvyšší míry myšlení, které je schopen.”

Obhájci kritického myšlení si zaslouží chválu za to, že nás upozorňují na naši omylnost. Bylo by ale chybou si myslet, že jí přestaneme podléhat proto, že se o ní budeme pasivně učit. Vědomí vlastní omylnosti by nás spíše mělo vést k větší pokoře a shovívavosti k těm, s nimiž nesouhlasíme. Naše názorové oponenty bychom měli vnímat jako partnery, kteří nás spíše upozorní na to, kde se sami mýlíme, a kteří nás motivují k tomu, abychom sami mysleli více kriticky.

Pokud chceme Millův myšlenkově čilý národ, národ, který myslí kriticky, pak svoboda slova nemůže sedět v koutě.