Bez svobody slova nebude: Tolerance

Tolerance (z latinského tolerare, snášet, trpět) znamená ochotu a schopnost žít vedle druhých, kteří mají odlišné názory, postoje a styl života než my, a to i tehdy, pokud se nám to nelíbí a nesouhlasíme s tím. Jestliže dovoluji něco, s čím nemám problém, co se mi líbí, nemůžu tvrdit, že jsem tolerantní - není vlastně CO bych toleroval.

Je to právě onen trpitelský aspekt, jenž definoval hnutí, kterým za toleranci vděčíme. V 16. století se například vážně diskutovalo o tom, zda upalovat kacíře na hranici. Argument PRO byl jasný: křesťanství je blahodárné a kacířství zlo, kterého se musíme zbavit klidně i za cenu násilí.

Oponenti násilného postoje, obhájci tolerance v té době souhlasili s tím, že kacířství škodí společnosti, ale nesouhlasili s navrhovaným řešením. Jeden z nich, Sebastian Castellio dokonce prohlásil, že nenávidí kacíře. I tak ale obhajoval, že by se jejich názory měly tolerovat. Odpovědí na kacířství měla být diskuze a přesvědčování, a ne oprátka či oheň. Podstatou tolerance je nechat druhého promluvit, vyslechnout si, co říká, i když s ním nesouhlasím, a zkusit ho následně přesvědčit. Svoboda slova byla už od začátku nedílnou součástí toho, co tolerance znamená.

A to nás vede k dalšímu častému nepochopení tolerance, proti kterému se bouřil již zmíněný Chesterton. Být tolerantní neznamená nechat si všechno líbit bez odezvy. Taková tolerance by podle Chestertona vedla k tyranii ticha, kde jsou všichni politicky korektní, aby se náhodou někoho nedotkli, a kde je nemožné vést diskuzi o důležitých tématech - a o těch především, protože důležitá témata jsou právě ta, která se nás týkají, a názory na ně v nás mohou budit emoce.

Naopak člověk může být tolerantní a zároveň mít silné a dokonce i kontroverzní názory, které se nebojí říci nahlas. Okolo nás jsou jistě myšlenky, které jsou dobré, špatné a snad i nebezpečné, a to stejné platí o lidském chování a o kulturních a náboženských projevech. Bylo by pošetilé, kdybychom ve jménu tolerance nemohli to dobré obhajovat a to špatné kritizovat.

Filozofie tolerance ovšem zásadně rozlišuje mezi tím, co se kritizuje a na co se útočí - mezi člověkem samotným a jeho názory a chováním. Každý člověk si zaslouží důstojnost a neměl by být trestán za to, v co věří a co říká. Názory a přesvědčení na druhou stranu si samy o sobě úctu nezaslouží - ta by měla být u druhých vydobyta skrze diskuzi, a proto by se o nich mělo mluvit svobodně a útočit na ně dle libosti a bez slitování.

Pokud se často dostáváte do názorových sporů, kde kritizujete argumenty protistrany, neznamená to ještě, že jste netolerantní. Pokud ale útočíte přímo na osoby, jež mají jiný postoj než vy, urážíte je a nejraději byste je nechali vyhodit z práce, zavřít do vězení nebo upálit v Kostnici, a to jen proto, jak myslí a co říkají, pak už moc tolerantní nejste.

No dobrá, ale co extremistické názory? Však vzpomeňme na nacisty! Svoboda slova a tolerance jsou fajn, ale nejsme odsouzeni k vlastní záhubě, pokud budeme tolerovat i ty, kteří hlásají nenávist a netoleranci?

Filozof Karl Popper tomuto problému říká paradox tolerance:
“Uplatníme-li neomezenou toleranci i vůči těm, kdo jsou netolerantní, nebudeme-li připraveni bránit tolerantní společnost proti útokům netolerantních, pak budou tolerantní lidé zničeni a s nimi i tolerance.”

Tuto námitku je třeba brát vážně a náš právní systém dokonce některé verbální projevy zakazuje - jako například vybízení k násilí (celý přehled můžete najít na stránkách naší kampaně). Nicméně i sám Popper dodává, že pokud jsou stoupenci netolerance otevření diskuzi a neodpovídají jen pěstmi a pistolemi, potlačit je silou by bylo “krajně nemoudré.” Proč?

Zaprvé, pokud nejde o něco tak jasného jako vybízení k násilí, je těžké rozpoznat, co už je za hranou. Mnohé z názorů, které dnes bereme jako samozřejmé, to, že ženy by měly mít právo volit, to, že homosexualita by neměla být trestána smrtí a vůbec považována za zločin, byly v minulosti brány jako extremistické a potenciálně ohrožující společenský řád a v mnoha zemích je tomu tak dodnes. Ostatně nezapomeňme, že i evropští kacíři byli upalováni ve jménu zachování křesťanské lásky ve společnosti. I to by se mohlo zdát jako tolerantní ve zvráceném slova smyslu.

Zadruhé, pokud netolerantní názory umlčíme silou, vzdáváme se možnosti nositele takových názorů přesvědčit o jejich omylu. Tímto způsobem si extremistické myšlenky mohou žít vlastním životem a získávat větší moc. Co víc, je zde riziko, že z extremistů uděláme mučedníky, což jim může naopak dobře posloužit. Věděli jste, že například Německo mělo před nástupem Hitlera k moci zákony proti projevům antisemitismu? Goebbels byl za antisemitismus několikrát souzen a redaktor nacistického bulváru Julius Streicher dokonce i vězněn. Nacisté soudní procesy využívali jako příležitosti k vlastní propagandě a rozšiřování teorií o židobolševickém spiknutí. Zákony omezující projevy národnostní a etnické nenávisti měla v 90. letech před válkou i bývalá Jugoslávie.

Nikdo z nás nechce, aby se podobné hrůzy vrátily, ale historie nám říká, že omezování svobody slova možná není tou nejjistější cestou k tolerantnější společnosti.

Tolerance je moderní myšlenka a hodnota, která nám není automaticky dána do vínku od přírody. Lidé jsou přirozeně kmenoví tvorové a snadno podléhají meziskupinové nenávisti a přehnanému moralizování. Pokud nechceme ztratit dědictví tolerance, musíme ji v každé generaci znovu pěstovat a udržovat.

Flemming Rose, editor dánských novin, kde v roce 2005 vyšly kontroverzní karikatury proroka Mohameda, píše, že máme na výběr veskrze dvě cesty. Buď budeme čím dál více regulovat to, co se smí vyslovovat a co ne, aby se to nikoho nedoklo. Anebo přijmeme toleranci v původním slova smyslu a uvědomíme si, že demokracie budou vždy jaksi názorově hlučné a že mnohé z těch názorů se nám nebudou líbit. “Má-li svoboda a tolerance přežít v tomto světě, musíme si nechat narůst trochu tlustší kůži.” A bez svobody slova to nepůjde.

‍