Volební metody
Slovenské opoziční Křesťanské demokratické hnutí (KDH) navrhlo sadu decentralizačních reforem, a mezi nimi i změnu ...
Přečíst článek ...
Řekni mi, co si myslíš o migraci, o Brexitu, o premiérovi, a já ti řeknu, jestli jsi dobrý, nebo špatný člověk. Úvodní věta vyjadřuje sentiment, který v posledních letech dominuje veřejné diskuzi nejen u nás, ale i v zahraničí. S politikou to přitom mnohdy není jednoduché právě proto, že bývá vykreslována morálním pohledem a nazíráme ji optikou dobra a zla.
Uvažování o dobru a zlu je věčným lidským tématem, najdeme ho ve všech známých kulturách a jeho záblesky dokážou výzkumníci pozorovat již u půlročních kojenců. Zatímco se ale všichni shodnou na tom, že dobro a zlo existuje, neshodnou se vždycky na tom, co za dobré a zlé považovat. Dobro a zlo totiž nejsou jako kámen u cesty, který můžeme zvednout a změřit. Přichází do světa až s lidmi samotnými.
Americký psycholog Jonathan Haidt v kontextu rozdělování lidí na dobré a špatné dle politického a náboženského smýšlení proto ve své vynikající knize Morálka lidské mysli pozoruje následující:
„Morálka spoutává a zaslepuje. Připoutává nás k ideologickým týmům, které proti sobě bojují, jako by osud světa závisel na tom, zda bitvu vyhraje právě naše strana. Zaslepuje nás vůči skutečnosti, že každý tým sestává z dobrých lidí, kteří nám mají co důležitého říci.” [1]
Podle Haidta obývá každý z nás jakýsi morální matrix, který se může výrazně odlišovat od morálních světů ostatních lidí. Jeho tým se snažil identifikovat základní dimenze lidského morálního instinktu; aby to zjistil, zkoumal výpovědi tisíců lidí z různých kultur a společenských vrstev.
Došel k tomu, že základními kořeny lidského morálního instinktu jsou dvojice:
Morálně proto reagujeme především na nepáchání újmy a poskytování péče, svobodu a útlak, spravedlnost a reciprocitu, zachovávání loajality a dodržování tradic, respektování autorit a zachovávání čistoty a svatosti.
Těchto šest dimenzí si můžeme představit jako různé druhy receptorů pro vnímání dobra a zla podobné receptorům hořkosti, sladkosti, kyselosti a slanosti na jazyku pro vnímání chuti. Haidt připodobňuje morální vnímání různých kultur ke světovým kuchyním, které kombinací základních chutí vytvářejí rozmanitou paletu pokrmů. Dá se pak říci, že morálka konzervativců a liberálů využívá stejných základů, ale v různé intenzitě, a proto může být tak odlišná jako čínské gua bao a české vepřo knedlo zelo.
Podívejme se na tyto objevy například v kontextu společenského rozhodnutí o možnosti povolení eutanazie. Pokud by jedinou morální maximou byla péče-újma (tedy minimalizace utrpení), jevila by se eutanazie jako neoddiskutovatelně nejlepší řešení bez možnosti plnohodnotné morální protiargumentace. Problém je, že pro některé lidi je posvátná hodnota lidského života (dvojice posvátnost-znesvěcení) důležitější, a to i tehdy, kdy to vede k většímu utrpení jednotlivce. Lze jednoduše říct, že jeden z výše uvedených pohledů je nemorální?
Haidt se tak na základě svých výzkumů snaží vysvětlit, z jakého důvodu se někteří přiklání ke konzervatismu, liberalismu, nebo se z nich stávají libertariáni. Lidé se podle něj spojují do politických týmů, které spolu sdílejí určité morální narativy, a poté, co je přijmou, se stanou slepými vůči jiným morálním světům. Proto jsme například politikům, kterým fandíme, ochotni odpustit takřka neodpustitelné – a na druhou stranu u ostatních politiků hledáme jakoukoliv záminku, jak je usvědčit z nepravdy nebo populismu.
Podle Haidta je pro liberály (pozn. v americkém pojetí) typická morálka, pro niž je důležitá ochrana slabých před útlakem a dodržování férovosti. Historicky je liberalismus spojený se vzestupem tzv. nové levice v 60. letech ve Spojených státech, s dobou sexuální revoluce, ženským emancipačním hnutím, afroamerickým hnutím za občanská práva a s iniciativami pro zrušení trestu smrti. Kardinální hodnotou je zde tolerance vůči jinakosti a péče o trpící oběti útlaku. Liberální morálka je spojována s odmítáním předsudků, diskriminací a s bojem za rovnoprávnost sexuálních, etnických a náboženských menšin.
Sociální normy a tradice jsou často považovány za zkostnatělé struktury, jež je třeba překonávat tak, aby byla umožněna svobodná schopnost jedinců se projevit a rozvíjet v celém svém potenciálu. Za dobré je pak přirozeně považováno, když se jedinec rebelsky vzepře diktátu skupiny a překonává staré zvyky a tabu; špatné jsou jakékoli stereotypy, odkazování se na autoritu a slepé následování tradičních pravidel bez tázání se proč. S nadsázkou by se dalo říct, že hymnou této morálky by mohla být píseň Imagine od Johna Lennona - žádné nebe, žádné peklo, žádné náboženství, žádné státy, žádné hranice.
Haidt poukazuje na to, že pro konzervativce jsou péče o trpící a férovost také důležité. Ale nejsou to pouze ony. Jednotliví lidé jsou zde vnímáni jako součást širších společenství a kromě zohledňování individuálních zájmů záleží také na ochraně soudržnosti rodin, komunit a mezilidských vztahů. Člověk je křehká bytost a potřebuje někam patřit. Když mu sebereme společenské struktury, sesype se. Z toho důvodu konzervativci hodně moralizují, jestliže lidé nejsou loajální ke skupině a neprokazují úctu ke komunitním autoritám, ať už tyto prohřešky někomu přímo ubližují či nikoliv.
Co víc, i kdyby se ukázalo, že by společenská pravidla někomu ubližovala, stálo by za zvážení, zda tuto oběť podstoupit ve jménu zachování ustanoveného řádu. Konzervativci totiž obecně vnímají společenský řád jako něco, co je křehké a s čím by se nemělo příliš experimentovat. Tradice a normy představují výsledek dlouhodobého vývoje a žádný člověk nemůže vědět, co by se mohlo stát, kdyby se jejich základ narušil.
“Hlupáci se hrnou, kam andělé se vkročit obávají,” píše básník Alexander Pope, čímž vystihuje konzervativní obavy. [2]
Každá z morálek má svá silná a slabá místa a je důležité, aby se vzájemně vyvažovaly. Koncentrovaný konzervatizmus zavání dogmatem a zahníváním ve stojatých vodách společenské stagnace, kde mnozí trpí kvůli nedotknutelnému tabu a kde je jakýkoli pokrok zatracován. Vybaví se nám španělská inkvizice. Na opačném extrému ale najdeme zbrklou honbu za utopií, v níž nic není svaté a kde se ve jménu vysněného Eldorada boří společenské konvence a vládne chaos.
Každý morální svět zachycuje jen určitou interpretaci reality, která zevnitř vytváří smysluplný vjem, ale je v určité míře nedokonalá a neúplná. Proto je v civilizované společnosti důležitá pluralita perspektiv a svobodná diskuze. Každý morální svět působí velice přesvědčivě a na jeho slabiny nás může upozornit jenom ten, kdo se v něm zrovna nenachází. Snažit se porozumět někomu, kdo s námi politicky nesouhlasí, znamená probudit se z našeho morálního matrixu a polknout červenou pilulku. Morálka totiž funguje jako sociální lepidlo s vedlejším účinkem – slepuje a zaslepuje.
Zdroje:
[1] HAIDT, Jonathan. Morálka lidské mysli: proč lidstvo rozděluje politika a náboženství. Praha: Dybbuk, 2013. ISBN 978-80-7438-090-7, s. 376
[2] POPE, Alexander, Essay on Criticism, London, Macmillan 1896, s. 19.
Copyright © 2022 Institute H21 z.ú. - Všechna práva vyhrazena.
Design a webové stránky vytvořil Pavel Švejda