Demokracie v Peru je dlouhodobě nemocná. Mohl by ji vyléčit nový prezident nebo změna volebního systému?

Peru je podle ústavy z roku 1979 republikou s poloprezidentským systémem. Nová ústava z roku 1993 navíc prezidentské pravomoci ještě posílila. Ten je v současnosti volen na pětileté funkční období a je zároveň hlavou státu i předsedou vlády. V Peru se využívá k volbě prezidenta obdobný systém jako v České republice. Prezident je volen dvoukolovým většinovým systémem. Pokud by některý z kandidátů překročil padesátiprocentní hranici hned v prvním kole, pak se automaticky stává vítězem a druhé kolo se nekoná.

‍

Demokracie v Peru to neměla v historii snadné. Prakticky celé minulé století se neslo v duchu revolucí a vojenských převratů. Defektní demokracie a autoritářské režimy se v průběhu minulého století neustále střídaly, což postupně vedlo k obrovské chudobě v zemi, inflaci a následnému pádu peruánské měny v roce 1985. Dosti svérázně se tuto složitou ekonomickou krizi pokusil vyřešit bývalý dvojnásobný prezident Alan García, když ve svém prvním volebním období (1985 - 1990) zestátnil banky. To spustilo ještě masivnější inflaci, prohloubilo chudobu a zapříčinilo vzestup Světlé stezky. Pod tímto označením je skryta Komunistická strana Peru, která má obzvláště ve druhé polovině 80. let na svědomí celou řadu teroristických útoků a podle odhadů má na svědomí desítky tisíc obětí.

‍

‍

Garcíovy omyly, které přivedly Peru na pokraj bankrotu, vedly k vítězství pravicového Alberta Fujimoriho v roce 1990. Ten vedení země přebíral ve chvíli, kdy čtyři pětiny země již nebyly pod kontrolou peruánské vlády, nýbrž v rukou Světlé stezky. Fujimori byl navíc v ještě obtížnější situaci, neboť ačkoliv vyhrál prezidentské volby, nezískal většinu v peruánském parlamentu. V roce 1992 za podpory velké části armády se Fujimori rozhodl rozpustit parlament a pozastavit platnost ústavy. Rovněž některé opoziční politiky držel v domácím vězení. Tyto kroky, které z prezidenta na čas de facto udělaly diktátora, Fujimori obhajoval bojem proti terorismu. Navzdory skutečnosti, že během své desetileté vlády Fujimori čelil i pokusu o státní převrat ze strany části armády, dokázal porazit maoistické teroristy napojené na Světlou stezku. Podařilo se mu rovněž dostat pod kontrolu inflaci a provést významné hospodářské reformy, včetně privatizace mnoha státních společností. Jeho vláda však nakonec skončila korupčním skandálem v roce 2000. O osm let později byl Fujimori odsouzen k 25 letům vězení za korupci a porušování lidských práv především při potlačování Světlé stezky. Pozdější prezident Pedro Pablo Kuczynski mu nakonec v roce 2017 udělil milost.

‍

Když se ještě během svého prvního funkčního období prezident Fujimori rozvedl, stala se  nejmladší První dámou v historii amerického kontinentu jeho tehdy 19 letá dcera Keiko Fujimoriová. Jí se do té doby politický život příliš netýkal a mimo centrum pozornosti studovala ve Spojených státech. Od svého jmenování První dámou je však Keiko Fujimoriová neodmyslitelně spjata s peruánskou politikou. Po uvěznění jejího otce založili Fujimoriho příznivci novou politickou stranu Aliance pro budoucnost (AF - Alianza por el Futuro), do jejíž čela byla jmenována právě ex-prezidentova dcera Keiko.

‍

‍

Patnáctileté období po Fujimoriho pádu se neslo pro politickou situaci v zemi v poměrně klidnějším duchu. V prezidentském křesle dokončili celá svá funkční období celkem tři prezidenti. Nejprve v roce 2001 zvítězil středový ekonom Alejandro Toledo. Toho v roce 2006 v prezidentském křesle vystřídal ve svém druhém funkčním období levicový právník Alan García (ten který ve svém prvním volebním období v 80. letech řešil ekonomickou krizi znárodňoněním bank). Jeho nástupcem se stal Garcíův protikandidát z předchozích voleb socialista a bývalý voják Ollanta Humala, který ve druhém kole těsně porazil dceru bývalého prezidenta Fujimoriho - Keiko Fujimoriovou.

‍

Ollanta Humala, který byl v roce 2000 jedním z vojáků, kteří vedli pokus o vojenský převrat proti Fujimorimu. Mnozí se obávali, že se jeho vláda ponese v duchu levicových reforem inspirovaných venezuelským režimem Humalovi blízkého Huga Cháveze. Takové obavy se však nenaplnily a Humala dosadil do kabinetu vesměs zastánce středového proudu. Ani Humalova vláda se ovšem nenesla bez poskvrnky a ačkoliv dovládl celé volební období, jeho konec byl poznamenán korupční kauzou, která není dodnes uzavřena. A s neklidným koncem Humalova prezidentství skončilo v roce 2016 také období zdánlivého politického klidu v zemi.

‍

V následujících pěti letech se v prezidentském úřadě vystřídalo celkem pět hlav státu. Prezident Pedro Pablo Kuczynski v roce 2017 udělil milost Albertu Fujimorimu, což se nesetkalo s kladným přijetím u veřejnosti a v roce 2018 Kuczynski rezignoval. Jeho nástupcem se stal viceprezident Martín Vizcarra, který byl však z funkce odvolán kongresem v roce 2020 kvůli řadě korupčních skandálů. Podle mnohých odborníků byl tento krok de facto státním převratem, jelikož bylo Vizcarrovo odvolání odůvodněno jeho “morální neschopností”, což je právně vágní pojem, který se používal v 19. století. Celý proces impeachmentu tak v roce 2020 vyvolal obrovskou vlnu nevole a protestů.

‍

Vůbec nejkratší dobu vydržel v prezidentském úřadě Vizcarrův nástupce Manuel Merino, který do té doby zastával post předsedy kongresu. Ten byl jmenován pouhý den po Vizcarrově odvolání a do úřadu tak nastupoval v napjaté atmosféře všudypřítomných protestů. Do prezidentské židle však usedl na pouhých pět dní. Během výkonu funkce totiž policie krvavě potlačila demonstrace, což vedlo k Merinově rezignaci. Jelikož volební období původně zvoleného prezidenta Kuczynského mělo končit 28. ledna 2021, bylo nutné aby zemi někdo dovedl do řádných voleb. Kongres tak na dva měsíce jmenoval dalším prezidentem Francisca Sagastiho, který mandát dokončil. Z nich vyšel vítězně poměrně neznámý venkovský učitel, zastánce krajní levice Pedro Castillo, který se ziskem 50,125 % hlasů jen těsně porazil Keiko Fujimoriovou. Ta si tak připsala již třetí neuvěřitelně těsnou prohru v prezidentských volbách.

‍

Události minulých desítek let ukazují, že demokracie v Peru je dlouhodobě nemocná. Za posledních pět let se v prezidentském křesle vystřídalo pět hlav státu. Celá řada peruánských ex-prezidentů navíc zakončila svůj úřad korupčním skandálem. Někteří z nich mají za sebou i několikaleté pobyty ve vězení, jiní na svůj soud teprve čekají. Také společnost v Peru je výrazně rozdělená a ve volbách často vybírá extremistické kandidáty. Peruánci tak mají své zkušenosti jak s extrémně levicovými prezidenty jako Alan García, kteří znárodnili banky, tak s extrémně pravicovým a autoritářským Albertem Fujimorim. Názory voličů jsou výrazně polarizovány a o vítězi voleb často rozhodují setiny procent.

‍

A v této napjaté atmosféře nezakořeněné demokracie vybírají Peruánci svého prezidenta systémem, který celý problém může do značné míry umocňovat. V určitých podmínkách s sebou totiž nese dvoukolový systém absolutní většiny určitá rizika. V prvním kole může docházet ke štěpení hlasů mezi názorově blízkými kandidáty. Je možné, že právě toto se nyní stalo právě v Peru. Hlasy umírněných voličů se rozptýlily mezi pestrou paletu umírněných středových kandidátů, kteří tak v prvním kole nedosáhli na postupové místo. Ve druhém kole pak tento systém posiluje polarizaci soutěže mezi oběma kandidáty, což může mít v konečném důsledku nepříznivý vliv na rozdělování společnosti.

‍

Poražená Keiko Fujimoriová nakonec výsledky voleb navzdory prvotním pochybnostem uznala a přiznala porážku. Zda bude Pedro Castillo prezidentem, který pomůže vyléčit peruánskou demokracii ukáže až čas. Vzhledem k vyhrocenému průběhu voleb a ke skutečnosti, že téměř polovina národa volila kandidátku z opačného cípu politického spektra, však bude hledání společné řeči vskutku náročným úkolem. Potřebnou první pomocí pro nemocnou peruánskou demokracii by bylo, pokud by se novému prezidentovi podařilo vládnout déle než jeho bezprostředním předchůdcům, bez korupčních kauz a bez hlubšího rozdělování společnosti.