Mýtus jménem Masaryk: Díl 2. - Masaryk a politika

Ruku v ruce s tímto dělením „stran“ šly i jeho dva typy Humanit: extenzivní, která se projevovala v politice, a intenzivní, která se prokazovala v sociální sféře. Právě intenzivní Humanita byla pro Masaryka důležitější a přes ni volal po něčem, co nazval „socializací“ české politiky, tedy zaměření se na morální obrození občana. Obě dvě tato „Masarykova dělení“ mají společného jmenovatele, a sice určitou formu dichotomie mezi politikou a společností. A bylo to právě toto Masarykovo vnímání politiky a společnosti, pomocí kterého nám, i když nechtěně, na svém příběhu ukazuje, jak nepředvídatelný může být proces přenosu teorie do reality. V čem tedy spočíval tento proces a jaký měl následně vliv na fungování československé společnosti?

‍

‍

Tendence TGM touto teoretickou formou oddělovat politiku od společnosti vycházela z jeho do značné míry odměřeného postoje vůči chování, které pozoroval mezi mnohými politiky. Jak píše v České otázce, intrikánství škodí celému pospolitému životu a právě politika přitahuje „těchto četných a četných lidí“. Masaryk neměl vysloveně negativní postoj k politice jako takové, považoval ji však jen za „skrovnější část života duchovního vůbec“, která sama o sobě národ nespasí. Vidíme tedy jednotný vzorec, ať už se jedná o rozum v Humanitě, její extenzivní stránku nebo „viditelnou stranu“ společnosti: všechno to jsou prvky, které jsou nevyhnutelné a důležité, ale nedostatečné pro plnohodnotné fungování demokratické společnosti. Ten nejdůležitější element spočíval v silném etickém a morálním základě –⁠ a ten, podle Masaryka, vznikal primárně mimo politiku.

Vývoj událostí v první Československé republice tento rozkol následně umocnil. Nástupem Masaryka do role prezidenta se okolo něho vytvořilo neformální uskupení, které dostalo pojmenování podle sídla prezidenta –⁠ Hrad. Tato skupina zahrnovala prezidentovy nejbližší politické spolupracovníky, včetně toho nejbližšího v osobě Edvarda Beneše, ale i osobnosti z různých sfér veřejného života, jako například Karla Čapka. Tato skupina společně razila v československé společnosti jednotný narativ: Češi a Slováci jsou od přírody demokratické a mírotvorné národy, o vznik Československa se největší měrou zasloužili Masaryk a Beneš a i Západ se má co učit od naší formy demokracie. Z Masaryka se stal symbol demokratických principů politiky a morálky a ztělesnění ideálního demokrata.

Přesněji řečeno, osoba Masaryka se začala přetvářet na demokratický mýtus. Slovo mýtus v tomto pojetí nesnese negativní konotaci a není synonymem slova „výmysl“. Právě naopak: mýty jsou nerozlučnou součástí každého národa. Národní mýtus je sdílené kolektivní vnímání světa, které přenáší časem určité hodnoty, postoje a cíle. Vzniká jako společenská odpověď na historické události, které na národu zanechávají emoční stopu, a díky níž vzniká ve společnosti určitý étos, podle něhož se daná společnost řídí. V tomto případě to byl hlavně TGM, který v československé společnosti představoval stmelující demokratický mýtus. Jeho hlavním prvkem byla postava Masaryka jako reprezentanta modelového demokrata a ochránce československé demokracie ve světě.

Koneckonců, Masaryk se ze své podstaty, jako nejvýznamnější osobnost odboje, jen těžko mohl vyhnout mytologizaci do formy morální autority a ochránce československé demokracie a státnosti. Na vytvoření demokratického mýtu osoby TGM se podílel nejen Hrad, ale i samotný Masaryk svou filozofií a aktivitami. A právě tady dochází k prosakování jeho teorie do československé reality. Masarykovy myšlenky zakotvily jádro morálně-etického základu mimo politiku, Hrad vykreslil Masaryka jako reprezentanta tohoto základu a československá ústava zase do velké míry odpoutala úřad prezidenta od politického dění. Prezident neměl zákonodárné ani výkonné pravomoci, a tak si Masaryk převážně uplatňoval svojí morální „pravomoc“ jako významný a vlivný rádce a usměrňovatel, ale ne jako integrální součást každodenní československé politiky. Mezi Hradem a parlamentem tedy vznikla určitá propast a opozice vůči Hradu se formovala už od roku 1920. A nechtěně na sebe tato propast nabalila i „Masarykova dělení“, kdy se i v reálném životě politika vzdaluje ideálu neviditelné strany a intenzivní Humanity. 

Právě toto oddělení ideálu demokracie od politiky s přílišným důrazem kladeným na nepolitický aspekt společnosti je něco, co filozof Václav Bělohradský nazval „antipolitický kýč“, který v Česku spoluvytváří „antipolitický národ“. Jinými slovy, do společnosti byla implementovaná všeobecná nedůvěřivost vůči politikům, což nepomáhá řádnému fungování demokracie v zemi. To samozřejmě nebylo Masarykovým cílem, a pokud má Bělohradský pravdu, byl by Masaryk zajisté zhrozený a zklamaný z takového vývoje. Jeho cílem koneckonců nebylo izolovat a degradovat politiku, ale vybudovat pro ni ve společnosti neotřesitelný základ, na němž by stála. I nejlepší úmysly tedy někdy mohou vést ke kontraproduktivním výsledkům: komplexnost společenských faktorů a nepředvídatelnost historických událostí diktuje existenci této možnosti v každé společnosti.  

Jedním dechem je však třeba dodat, že tento vývoj není a ani by neměl být součástí Masarykova odkazu. Tou by měla být jeho snaha sjednotit společnost takovým způsobem, aby se názorová rozmanitost, která v ní panuje, mohla projevit v politice naplno bez toho, aby československý lid rozdělovala. Zároveň můžeme říct, že Masaryk položil základy českého národa jako národa demokratického. Jeho mýtus navíc přežívá dodnes, což v dnešní atmosféře rozpolcení české společnosti přímo volá po jeho řádném vzkříšení. A podle religionisty Radka Chlupa, který se českými národními mýty zabývá, je Masaryk vnímaný pozitivně napříč celou českou společností a tedy i nadále, víc než 80 let po své smrti, spojuje českou společnost. Jeho příběh je zároveň skvělým příkladem toho, jak těžký a nepředvídatelný může být boj za lepší svět, díky čemuž nám pomáhá lépe pochopit komplikovanou povahu naší reality. V tomto trendu budeme pokračovat i dále, kdy se podíváme na jeho vnímání historie.

‍