Většina lidí si myslí, že za problémy světa mohou špatní lidé, kteří dělají zlé věci. Ve skutečnosti ale existuje jen velmi málo lidí, kteří jsou doopravdy zlí. Velice málo lidí vědomě činí zlo z toho důvodu, že jim jeho páchání nějakým způsobem dělá dobře. Mnohem častější naopak je, že jsou dobří lidé podnícení zlými idejemi. [1]
Byla objevena kniha s fotografiemi lidí, kteří pracovali v Osvětimi. Když měli volno, jezdili na chatu, která byla tak blízko, že z ní bylo možno vidět sloup kouře z pecí krematorií. Tam se opalovali na sluníčku, jedli borůvky a tančili na trávníku. Jsou to fotografie mladých mužů a žen, kteří se baví, chodí na pikniky a smějí se na celé kolo. Tyto fotografie samy o sobě objektivně ukazují skupinu lidí, skoro určitě psychicky normálních, kteří posílali do plynu nevinné muže, ženy a děti od rána do večera celý pracovní týden..
Je to fascinující záznam toho, jak lidská mysl dokáže některé věci vytěsňovat a oddělovat skrze ideje. A je to právě ohromná moc idejí (například nacistické ideologie), která dokáže vytvořit lidskou mysl tohoto typu. Mnoho lidí se dnes podívá na to, co se událo během holokaustu či v podobných případech, a řeknou si, že se v těchto časech sešlo nadměrné množství šílených a zlých lidí, kteří dělali to, co šílení a zlí lidé vždycky dělají. To ovšem není správné vysvětlení. Problémem jsou totiž samotné ideje, které mohou být natolik rozvratné a strhující, že dokáží vytvořit takové chování, a to i u lidí, kteří jsou psychicky zcela v pořádku.
Tento pohled na svět je děsivý, ale zároveň s sebou přináší naději, že to lze změnit. Ideje jsou na jednu stranu nakažlivé a nemůžeme určit, kolik lidí se nechá strhnout těmi nejhoršími z nich. Dobrá zpráva ale je, že s idejemi můžeme bojovat pomocí argumentace. Můžeme spolu hovořit a skrze konverzace dojít k řešení, kde diskuze samotná je účinným lékem. Je totiž snazší dosáhnout pokroku proti zlým idejím než proti zlým lidem.
Toto je skvěle vystiženo již v antickém dialogu mezi Sókratem a Menónem:
Sókratés. Myslíš,že ten, kdo touží po krásných věcech, je člověk toužící po dobrých věcech?
Menón. Zajisté.
Sókr. Snad se přitom domníváš, že jsou lidé, kteří touží po zlýchvěcech, a zase jiní, kteří touží po dobrých? Což se ti nezdá, můj nejmilejší,že všichni touží po dobrých věcech?
Men. Jistě nezdá.
Sókr. Tedy že někteří touží po zlých?
Men. Ano.
Sókr. To se ti tedy zdá, Menóne, že někdo sice ví o zlých věcech,že jsou zlé, ale přece po nich touží?
Men. Zajisté.
Sókr. A zdá se ti, že lidé, kteří se domnívají, že zlé věciprospívají, vědí o zlých věcech, že jsou zlé?
Men. To se mi zrovna nezdá.
Sókr. Tedy je zřejmé, že tito netouží po zlých věcech, kteří jichneznají, nýbrž po oněch, které pokládali za dobré, které však jsou veskutečnosti zlé; takže ti, kteří jich neznají a pokládají je za dobré, zřejmětouží po dobrých věcech či ne?
Men. Skoro se to o nich zdá.
Sókr. Tedy nikdo si, Menóne, nepřeje zlých věcí.
Men. Skoro se zdá, Sokrate, že máš pravdu a že nikdo si nepřejezlých věcí. [2]
[1] Zdroj: Sam Harris
[2] PLATÓN. Euthydémos:Menón. Praha: Oikoymenh, 2000.