Slepé skvrny Slepých skvrn aneb nepochopení principů systému D21

D21 – Janečkova metoda přináší oproti stávajícímu volebnímu systému několik zásadních výhod. K nim patří především eliminace potřeby volit menší zlo, lepší vyjádření skutečných preferencí voliče či motivace politiků k vedení pozitivních kampaní. Údajná složitost je jeden z argumentů, které uvádí sociolog Daniel Prokop proti použití Janečkovy metody v praxi. Tato spekulace je zcela mylná, jak dokazujeme dále. Hlasování pomocí D21 zvládají bez problémů nejen obyvatelé města New York, ale i žáci základních škol napříč Českem i Slovenskem již řadu let.

‍

Pan Prokop dále uvádí, že někteří voliči dokáží výhod vícehlasé metody využívat více než jiní, což považuje za slabinu. Ve skutečnosti jsou však počty udělovaných hlasů závislé především na povaze kandidátů a preferencích voličů, nikoliv na jejich analytických schopnostech. Vyhranění voliči, kteří mají pouze jednu silnou preferenci (obvykle konfliktního nebo extrémního  kandidáta), z podstaty věci udělují méně hlasů. Je spravedlivé a z hlediska demokratického procesu žádoucí, aby voliči, kteří přistupují k procesu volby zodpovědně a seznámí se s jednotlivými kandidáty a jejich nabídkou, byli schopni kvalitního výběru s použítím více hlasů. Konsensuální kandidáti, kteří sbírají hlasy od velké části voličského spektra jsou metodou přirozeně zvýhodněni.

‍

Pojďme se tedy do detailu podívat, jak to s voliči a jejich hlasy skutečně je. Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny na základě zkušenosti z provedeného šetření k prezidentským volbám uvádí: „I tyto systémy však mají svá úskalí. Jedním z nich je, že mohou dávat větší váhu hlasu informovanějších voličů. V australském systému vysokoškoláci častěji označovali pořadí více než tří kandidátů, v Demokracii 2.1¹využívali více sekundárních a záporných hlasů. To vybízí ke spoustě otázek. Je posilování hlasu vzdělanějších, mladších a politicky angažovanějších lidí pozitivum systému, nebo diskriminace? Není prohra Miloše Zemana v těchto systémech dána i tím, že jeho voliči systém méně využívají – mají zkrátka rádi prezidenta, moc dalších politiků dobře neznají a nějaké sekundární a záporné hlasy neřeší?“

‍

Dále pak navazuje na tuto myšlenku také rozhovoru z února 2022 pro Seznam Zprávy: „Jeho problém pro mne taky je složitost – mladší a vysokoškolsky vzdělaní lidé v něm efektivně využijí mnohem více hlasů než třeba starší a méně vzdělaní, kteří prostě mají svého kandidáta. Což je otázka, zda je to dobře.“

‍

V první řadě je dobré si uvědomit, že v systému D21 neexistují žádné “sekundární hlasy”, protože všechny hlasy mají stejnou váhu. Ohledně potenciální výhody sofistikovaných voličů, je skutečností, že současné volební systémy podporují takzvané strategické hlasování. Dvoukolový systém absolutní většiny využívaný nejen pro volbu prezidenta, či listinný poměrný systém, využívaný pro volbu do dolní komory parlamentu, nejsou vůči taktizování informovanějších (či chceme-li vzdělanějších) voličů nijak rezistentní, spíše naopak. O čemž se ostatně můžete přesvědčit v jednom z našich článků zabývajících se problematikou strategického hlasování. Oproti tomu D21 posiluje zejména motivaci voličů lépe se v nabídce kandidátů orientovat a přináší možnost vyjádřit své preference pomocí více hlasů. V případě využití jen plusových hlasů motivace ke strategickému hlasování mizí zcela.

‍

K domnělé neférovosti či složitosti však Daniel Prokop ve své knize dodává: „U Zemana nám to může připadat jako správná penalizace velmi polarizujícího kandidáta, ale stejně by to mohlo poškodit i konsenzuálnějšího kandidáta, kterého mají starší a méně vzdělaní voliči „pod kůží“ a nechtějí řešit další preference.“

‍

Toto tvrzení Daniela Prokopa ukazuje základní nepochopení principů volebního systému D21. Kandidát, který je konsensuální, získává hlasy napříč voličským spektrem a rozhodně není nijak poškozen ani v případě, že by byl pro nějakou skupinu voličů jedinou volbou.

‍

Podívejme se řádně na zmiňovaná data, která máme k dispozici z šetření Prezident 21 z roku 2018, na nichž se ona tvrzení zakládají. Rozdíly v počtu udělených hlasů jsou malé a z praktického hlediska nepodstatné. Statistická významnost na základě věku a vzdělání v datech sice marginální je, nicméně rigorózní analýza dokazuje, že tento přístup má dva základní nedostatky.

‍

‍

Prvním z nich je fakt, že na spojení obou skupin a usuzování o rozdílech v řádu desetin hlasu není v datovém souboru dostatečný počet respondentů (v průměru 110, ale např. vysokoškolsky vzdělaných v kategorii 18 až 29 let pouze 37). Hovořit tedy o nějaké diskriminované skupině starších a nevzdělaných je neopodstatněná spekulace. Pokud se bavíme o skupinách s určitým vzděláním a určitého věku, žádný statisticky významný rozdíl určit nemůžeme. Aby bylo ony rozdíly o velikosti pár desetin hlasu možné statisticky významně rozlišit, potřebovali bychom o řád větší datový soubor respondentů. Což ostatně vypovídá něco i o skutečnosti, jaký by měl takovýto rozdíl věcný význam, i kdyby se skutečně ukázal jako statisticky významný.

‍

Druhou a zcela zásadní „slepou skvrnou“ přístupu pana Prokopa je úplné pominutí skutečnosti, že tento vztah může být (a s velkou jistotou i je) kontextuálního charakteru. Prezidentská volba s konfliktním kandidátem, který je oblíbený mezi staršími a mezi méně vzdělanými voliči, je typickou ukázkou, jak takový přístup ke zmapování jakéhokoliv obecně platného efektu metody podává naprosto mylné závěry.

‍

Oproti autorovi máme od roku 2018 mnohem větší množství dat, která ukazují, že situace je zcela jiná. Za pomoci meta-analýzy náhodných efektů² na všech provedených předvolebních průzkumech s D21 se třemi plusovými a jedním minusovým hlasem, které jsou v současné době k dispozici, se ukazuje, že onen „diskriminační“ efekt se skutečně vytrácí. Když se totiž podíváme na počty udělených hlasů rozdělených dle zmiňovaných charakteristik zvlášť, vidíme, že konkrétně u vzdělanostních skupin je vnitroskupinový rozptyl natolik velký, že hledat jakousi spojitost čistě na základě vzdělání prakticky postrádá smysl.

‍

‍

V případě srovnání věkových skupin bychom naopak mohli dovozovat, že starší voliči udělují ve více šetřeních v průměru dokonce více hlasů než ostatní skupiny. Máme však na paměti, že výsledné rozdíly jsou natolik malé, že ani ve standardních reprezentativních průzkumech nevidíme celkově za podskupiny statisticky významné rozdíly.

‍

‍

Na základě dat se tedy ukazuje, že rozdíly ve struktuře udělovaných hlasů mezi těmito skupinami jsou především závislé na kontextu a hypoteticky tedy na povaze konkrétních kandidátů, kteří do konkrétní volby vstupují.

‍

Závěrem se vraťme ještě jednou k základní vlastnosti systému D21, tzv. “efektu více hlasů”, která je zřejmě zdrojem nepochopení a slepou skvrnou autora “Slepých skvrn”. Standardní systémy, které berou v úvahu jen jeden hlas, pomíjí významnou část preferencí velké většiny  voličů. Oproti tomu, metoda D21 vede k oslabení těch kandidátů, kteří získávají od části voličů výhradní podporu a pro ostatní skoro nikdy nebývají druhou nebo třetí volbou, a naopak vede k posílení kandidátů konsenzuálních. Tento efekt je základní pilíř D21 – Janečkovy metody, na kterém spočívá její hlavní přidaná hodnota. D21 cíleně upřednostňuje kandidáty, na nichž panuje širší společenská shoda, neboť jejich zvolení maximalizuje společenský užitek.

‍

_____

‍

^{1 Tehdejší název užívaný pro D21 – Janečkovu metodu
2 Meta-analýza je statistická analýza, která kombinuje výsledky několika vědeckých studií. Meta-analýzu lze provést, pokud existuje více vědeckých studií zabývajících se stejnou otázkou, přičemž každá jednotlivá studie přináší měření, u kterých se očekává určitý stupeň chybovosti. Cílem je pak za pomoci konkrétní statistické metody odvodit souhrnný odhad, který se nejvíce blíží neznámé společné hodnotě (obvykle skutečný populační průměr) na základě toho, jaká je velikost míry chybovosti jednotlivých studií. Běžným modelem používaným k takovéto syntéze heterogenního výzkumu je model meta-analýzy náhodných efektů, která jednoduše pracuje sváženým průměrem velikosti účinku skupiny studií.}