Turecké volby: Vede Erdogan s opozicí rovný boj?

V posledních letech se sice stupňují obavy ohledně stavu a osudu demokracie v Turecku, formálně je však Turecko stále zemí, o jejímž dalším vývoji rozhodují občané skrze volby. Jejich pravidla se v posledních letech několikrát měnila, stejně jako pravomoci samotných volených orgánů. Turecko se reformami v roce 2017 posunulo od parlamentního systému, který známe z Česka, na prezidentský, který dává hlavě státu daleko více moci při prosazování svých politik.

Turecký parlament se volí listinným poměrným systémem s přísně vázanými kandidátkami. Znamená to, že lidé volí celou kandidátní listinu jako u nás, nemohou však ovlivňovat pořadí jmen. Systém ovšem funguje většinověji než u nás. Proč? Mezinárodní organizace dlouhodobě vyčítaly Turecku vysokou uzavírací klauzuli, kvůli které se strana do parlamentu nedostala, pokud získala méně než 10 procent hlasů (v Česku je to 5 procent). Před letošními volbami tento kritizovaný prvek dostál změn a strany letos musely dosáhnout pouze na sedmiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Turecko je navíc pro volbu 600členného zákonodárného orgánu rozděleno do 87 okrsků, které jsou tudíž poměrně malé. I to nahrává velkým stranám.

Prezidenta volí Turecko od roku 2014 podle stejných pravidel jako my. Zvyklí ale na stejný průběh Turci nejsou. Letos je to totiž poprvé, co Erdogan nezískal více než 50 % hlasů, a tedy i poprvé, co se koná druhé kolo. Vítězství v něm má však obhajující prezident téměř jisté. Jeho prvokolový výsledek přes 49,5 % nedává opozici příliš velký prostor pro sjednocení do druhého kola. 

Kdyby byl přece jen zvolen kandidát opozice Kemal Kılıçdaroğlu a k moci by se i přes hrozící odpor současné garnitury doopravdy dostal, měl by před sebou těžkých pět let. Turecký prezident totiž potřebuje spolupracovat s parlamentem, který letos opět ovládla Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje. 

‍

Lze výsledkům tureckých voleb věřit?

Regulérnost konání tureckých voleb byla před nimi i po nich velkým tématem a zejména opozice měla oči na stopkách. Sociální sítě byly v průběhu voleb zaplaveny informacemi o problémech nebo podvodech při sčítání. Ve finále se však potvrdila jen část z nich. Obecně lze říct, že volební výsledek je číselně poměrně spolehlivý. Není pravděpodobné, že by se výrazně odlišoval od reality.

To však ještě neznamená, že volby byly svobodné a férové. Většina definicí reálného demokratického zřízení se shoduje na tom, že to, že volební orgány sečtou hlasovací lístky tak, jak byly odevzdány voliči, nestačí. Turecký režim si Erdoganovu výhru naněkolikrát připojistil. Erdoganovým nejsilnějším oponentům, mezi nimi například zvolenému istanbulskému starostovi Ekremu İmamoğluvi, je upíráno právo ve volbách kandidovat a někteří jsou za mřížemi. Režim pevně ovládá média a do vězení posílá jak nezávislé novináře, tak i lidi, kteří se proti současnému (a pravděpodobně i budoucímu) prezidentovi nahlas vysloví. V desítkách tisíc případů k tomu turecké úřady jako záminku používají trestný čin hanobení prezidenta. Lidé navíc mohou mít důvodné pochyby, zda je vůbec bezpečné opozičního kandidáta zvolit. Erdogan totiž před volbami burcoval k násilí s odkazem na pokus o vojenský puč v roce 2016 v případě, že by v politické soutěži neuspěl.

Pokud je šance na poklidné převzetí moci skrze volby předem téměř vyloučena, o demokracii nemůže být řeč. Moderní autoritářské režimy si ve 21. století, kdy je vnitřní politika zemí vždy na stole při ekonomických i diplomatických jednáních, nemohou dovolit zrušení voleb a otevřenou diktaturu. Eroze demokracií přichází plíživě a prvním krokem často bývá úprava volebních pravidel. Pro podobnou zkušenost ostatně nemusíme překročit ani hranice střední Evropy. Stačí se podívat na případ Maďarska, který jsme blíže rozebírali loni v našem článku. I proto na volebním systému záleží. Jeho změny směrem k hledání většího konsensu mohou být pro společnost vysoce žádoucí. Vzhledem k jeho důležitosti ho však politici mohou snadno zneužít, pokud společnost při jejich kontrole usne na vavřínech.